Při této příležitosti bych chtěl čtenářům a hlavně potápěčům představit německou potápěčku,
skvělou podvodní fotografku a filmařku Leni Riefenstahl, která se dožila 22. srpna 2002 neuvěřitelných sto let. Zemřela několik týdnů před svými stoprvními narozeninami v březnu 2003. Jméno této zajímavé ženy nebude asi mladším čtenářům mnoho říkat, neboť její umělecká dráha v třicátých letech byla poznamenána nacismem a ani její fotografická a spisovatelská tvorba po druhé světové válce nebyla v Česku publikována. Teprve po její smrti byla u nás výstava jejího rozsáhlého díla. Její podvodní fotografie a filmy jsou však mezi potápěči, kteří také fotografují, nebo se o podvodní fotografii více zajímají, patrně dostatečně známé.

Leni Riefenstahlová se narodila 22. 8. 1902 v Berlíně. Již v mládí ji přitahovalo umění, sport, ale také technika. Přes odpor rodiny prosadila svůj záměr stát se tanečnicí, a také zakrátko dosáhla evropského úspěchu . Bohužel, úraz kolena, který se jí přihodil v roce 1924 na jevišti v Praze, naráz ukončil její kariéru baletky. Zájem o herectví a techniku ji přivedl k tehdy novému fenoménu doby - k filmu. Během několika let se prosadila jako úspěšná filmová herečka. Filmy Bouře nad Mont Blancem a Bílé opojení se promítaly v celé Evropě. Dalším stupněm v její kariéře v roce 1931 byl její režisérský debut v technicky novátorském filmu Modré světlo, oceněným na festivalu v Benátkách. Ve dvacátých a třicátých letech byl německý filmový průmysl na evropském vrcholu a to přineslo režisérce světový úspěch. V roce 1933, po nástupu Hitlera k moci, již jako známé režisérce, jí byla nabídnuta práce na zhotovení propagandistického filmu ze sjezdu nacistické strany. Film Vítězství víry byl natočen ve spěchu a přes nadšení nacistických pohlavárů se filmařce nelíbil. V roce 1934 přijala stejnou zakázku, ale vymohla si na Hitlerovi vlastní tvůrčí postup. Tento technicky naprosto dokonalý film Triumf vůle, kde režisérka použila poprvé dnes běžně používané typy neobvyklých perspektiv záběrů a střihů, byl označen mezinárodní kritikou za jeden z nejlepších dokumentů a oceněn na Světové výstavě v Paříži zlatou medailí. Na druhé straně to byl ovšem hlavně úspěch pro nacistický režim a pro Leni Riefenstahlovou znamenal pozdější zatracení a problémy po porážce Německa. V roce 1936 byla požádána olympijským výborem k natočení dokumentu z Olympijských her 1936 v Berlíně. Po natočení her, během dvou let, vznikl dvojdílný film Slavnost národů a Oslava krásy, který se promítal ve všech evropských městech a je dodnes považován filmovými kritiky za nejlepší dokument o olympijských hrách. Mezinárodní olympijský výbor v roce 1938 ocenil tento dokument zlatou medailí. V Evropě byl tento film a jeho tvůrkyně příjmán s nadšením, ale ve Spojených státech byl bojkotován jako pronacistický. V roce 1939 se do Evropy přihnala válka a tím i konec volného pohybu a možností filmových projektů s mezinárodním dopadem. Během války roztočený film Nížina měl premiéru až v roce 1954 a neměl již u diváků úspěch. Jedním z důvodů byla neaktuálnost tématu a jistě také rozpolcený přístup světové veřejnosti k Leni Riefenstahlové, která byla po válce Američany zatčena a vyšetřována. Denacifikační komise v roce 1948 ji však neshledala vinnou. V padesátých letech se nemohla vzhledem k nedůvěře a častému připomínání minulosti prosadit ve své profesi. Vedla množství soudních pří, zejména s novináři, většinou úspěšně. V šedesátých letech začala kromě filmování též fotografovat a dosáhla významných úspěchů vydáním dvou knih s brilantními fotografiemi o životě domorodců a přírodě v Sudánu – The Nuba a The Nuba of Kau.
Právě dlouhodobé africké pobyty přivedli Leni Riefestahlovou v sedmdesáti letech k potápění a podmořské fotografii a filmu. Aby neměla potíže při potápěčském výcviku, uvedla o dvacet let pozdější datum narození. Do svých téměř sto let má na svém kontě tisíce ponorů. Je patrně nejstarším člověkem na zemi, který se aktivně potápěl s přístrojem a aktivně filmoval a fotografoval pod mořskou hladinou. Cesty za potápěním a fotografováním ji zavedly do všech tropických moří. Během sedmdesátých a osmdesátých let vydala dvě knihy s podmořskými záběry The Coral Gardens a The wonders under Water a několik televizních filmů. Její profesionální pohled skrze kameru či fotoaparát je i pod vodou díky celoživotní filmařské zkušenosti vynikající, což dokazují její výstavy po celém světě. Při svém návratu do Sudánu v roce 2000 přežila havárii vrtulníku, ale po uzdravení z vážných zranění již zase pracovala intenzivně až do své smrti na svých nejnovějších projektech.

Díky laskavosti paní Ulrike Thoman - Japes z agentury Leni Riefenstahl Produktion jsem mohl položit několik otázek e-mailem přímo paní Riefenstahlove a seznámit s nimi čtenáře časopisu Potápění. Bylo to pouze několik měsíců před její smrtí.

J.K. Kdo, nebo co vás přivedlo k potápění ?
L.R. Jedna úžasná kniha podmořských fotografií.

J:K Je pro vás potápění pouze prostředkem k pořizování fotografií nebo něčím víc ?
L.R Potápění je mnohem víc než pouhým fotografováním. Je prospěšné jak tělu, tak duchu
a přináší pocit radosti.

J.K. Jakou používáte techniku při pořizování podvodních záběrů. Preferujete klasickou nebo
nebo digitální techniku ?
L.R. Dávám přednost digitální kameře, protože lze dosáhnout technicky lepšího výsledku.

J.K. Co říkáte masové potápěčské turistice a jejímu dopadu na ekologii ?
L.R. Tímto jsem velice zneklidněna. Ve svém podmořském filmu jsem se pokusila ukázat
lidem, že pokud se budou i nadále podílet na ničení korálových útesů, utrpí lidstvo
nenahraditelnou ztrátu.

J.K. Co byste vzkázala lidem, kteří by chtěli začít s potápěním ve vyšším věku ?
L.R. Na základě mé osobní zkutečnosti se domnívám, že je možné se potápět do vysokého
věku. Smozřejmě, pokud srdce a další důležité orgány jsou zdravé.

Text Jarda Klepal

Přehled článků