Laponsko - zajímavá expedice do země za polárním kruhem.
Vše začalo někdy před Vánocemi 2001, kdy se jeden kamarád zúčastnil přednášky o Laponsku a začal uvažovat o expedici do Finska. Nápad se ujal a tak jsme začali pátrat po nějakých informacích a rozběhly se velké přípravy na daleký chladný sever - výroba pulek (bobů, na kterých si vše povezeme) a doplňků do velkých mrazů včetně shánění vhodných běžek. Sušilo se kde co – cibule, česnek, jablka, citróny, chleba, sháněl se špek, sádlo, škvarky a nakupovala se nejen dehydrovaná strava. Při přípravě jídla na cestu, je třeba myslet na to, že vše zmrzne, tak aby to po rozmrznutí bylo k jídlu.
A tak se stalo, že jsme se v březnu 2002 vydali za polární kruh, do finské části Laponska. Vyrazilo nás nakonec devět. Jeli jsme autem přes Německo směrem na Sassnitz, trajektem do Švédska a přes Stockholm dále na sever až k finským hranicím.
Přijíždíme do Finské republiky (finsky Suomen Tasavalta), svou rozlohou 337 032 km2 je více než čtyřikrát větší než Česká republika, téměř čtvrtina území se rozkládá za polárním kruhem. Má nejvíce jezer v Evropě – 187.888, nejvíce saun na světě (cca 2 Finové na 1 saunu), nejnižší průměrnou nadmořskou výšku státu: 30 m n.m. a je největším výrobcem papíru v Evropě. Finsko patří do východoevropského časového pásma, a proto na jeho území platí čas posunutý oproti našemu o 1 hodinu dopředu.
Odtud do Rovaniemi – tudy prochází polární kruh (66°33´ sev. šířky), což je na mnoha místech označeno. Nyní jsme již v Laponsku, které zaujímá jednu třetinu celkové rozlohy země. Leží prakticky celé na sever od polárního kruhu. Na tomto velkém území žije jen 200 tis. obyvatel, z nichž jsou 4 tis. Laponci. Sobů je v Laponsku stejně jako lidí.
Cílem naší cesty je středisko zimních sportů Saariselkä. Cesta do tohoto městečka byla dlouhá cca 2760 km.
Chystáme se na devítidenní výlet do národního parku Urho Kekkonen (Lapin lääni), který je se svou rozlohou 2550 km2, druhým největším národním parkem ve Finsku. Byl vyhlášen v roce 1983 a rozkládá se v severovýchodní části Laponska při ruské hranici, těsně nad 68° severní šířky.
Během tohoto putování na lyžích si vše potřebné vezeme na pulkách a někdo pouze v batohu, je to oblečení a jídlo na plánovaný počet dní. Dále je třeba mít mapu (a hlavně se v ní vyznat) a buzolu. U té je třeba počítat s tím, že je tu až 14-ti stupňová deklinace (odklon střelky na buzole od směru k pravému severu). Není tu žádné turistické značení a ani lyžařské stopy. V mapě jsou vyznačeny sruby, v kterých se dá přespat. Sruby jsou velice dobře vybaveny. Uvnitř je vařič a kamna, někde i krb, dále palandy (někde i s matracemi), lavice, stůl atd. Nedaleko srubu se většinou nachází ještě další dva sruby. Jeden z nich slouží jako dřevník, v kterém je připraveno dřevo a samozřejmě sekyra a pila a v druhém jsou toalety. V dřevníku jsou dále umístěny nádoby na tříděný odpad. Velice důsledně zde dbají na ekologii. Na několika místech se setkáváme ještě s dalším srubem,  který slouží jako sauna.
Je to zajímavá krajina, je tu možné vidět stáda sobů, ale i jiná zvířata. Večer při vyjasnění se nám několikrát podaří vidět polární záři. Je to krásná podívaná.
Další místo, které jsme navštívili je jezero Inari. Cestou k tomuto jezeru, v městečku Ivalo uvidíme šokující směrník – Murmansk 303 km. Jsme u jezera Inari, které leží v nejsevernější části Laponska, je to třetí největší (1085 km2) a druhé nejhlubší jezero ve Finsku. Je asi 80 km dlouhé a 40 km široké, má 3600 ostrovů a skalnaté dno.
Zde je to něco úplně jiného, než v NP Urho Kekkonen. Pět dní se pohybujeme pouze po jezeře, sruby se nacházejí na ostrůvcích. Je zde poněkud obtížná orientace, jelikož všechny ostrovy vypadají podobně. Toto jezero je zhruba od října až listopadu zamrzlé a rozmrzá až koncem května. Místní ho využívají jako cestu mezi městy, je tu několik skútrových cest a dokonce i rozcestníky jako na našich silnicích.
Během této cesty jsme ujeli asi 330 km na běžkách a cca 5500 km autem. Tak se nám loni putování po Laponsku natolik zalíbilo, že jsme již od příjezdu v dubnu 2002 začali mluvit o tom, že bychom se sem zase rádi vrátili. Což se v březnu 2003 stává skutečností a jedeme v trochu jiné sestavě opět za polární kruh.
Cíl cesty je zatím nejistý, musíme se dohodnou cestou. Je několik návrhů, tak uvidíme, pro co se rozhodneme. Trochu se inspirujeme na internetových stránkách http://gamma.nic.fi/~esa2k/engl/hike.htm – fiňák, který již podniknul několik cest do finských národních parků a na stránkách, kde jsou finské národní parky - http://www.metsa.fi/natural/nationalparks/index.htm).
Finsko je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v Evropě. Finsko je v celém světě známé jako „ země lesů a jezer“. Jeden z reklamních sloganů hlásá: Čtyři roční období – čtyři důvody přijet do Finska.
Cestou se rozhodujeme navštívit opět NP Urho Kekkonen, ale tentokrát v jiné části – podél ruské hranice. V jižní části parku, kde jsme byli my, jsou tajgové lesy a z nich vystupují holé vrchy. Je zde velice pestrá zvířena, v níž nechybějí ani šelmy. Turistika tu není tak rozšířena, a tak jsme za osm dní, které jsme zde strávili, nepotkali žádné turisty. Setkali jsme se pouze s pohraničníky. Tato hranice je dost střežena a nachází se zde i hraniční pásmo, do kterého je vstup zakázán a byli jsme upozorněni na jeho dodržování. Všude v lese je toto pásmo výrazně označeno, takže se nedá přehlédnout.
Během tohoto roku jsme ještě navštívili NP Lemmenjoki. Lemmenjoki je největší finský národní park, zaujímá rozlohu 2855 km2. Leží v severním Laponsku a bezprostředně navazuje na norský národní park Ovre Anarjokka, s nímž tvoří největší souvislé chráněné území přírody ve Skandinávii. Údolí řeky Lemmen patří svými krásami k turisticky nejvděčnějším koutům parku. Kromě toho je místem, kde se mnozí osamělí hledači zlata pokoušejí z jejich písků vyrýžovat něco žlutého kovu. Park je domovem vzácných druhů ptáků.
Při tomto putování s pohybujeme z části po zamrzlé řece a po okolních kopcích.
Teploty se zde pohybují přes den asi jako tady v Jizerkách – tak do –8°C, v noci teploty klesají až pod –20°C. Takže není potřeba nějakého speciálního oblečení, pouze to chce mít možnost se přiobléci v případě větru. Nejsou zde ani závěje sněhu. Je ho tu kolem jednoho metru a je to většinou prašan.
Tentokrát jsme ujeli celkem asi 350 km na běžkách. V Liberci, Lenka Novotná Další fotky z této akce naleznete zde.
Přehled článků
|
|
|
Sraz našeho klubu a přátel aneb pravidelná potápěčská seance 2013.
Potápění pod ledem - leden 2013.
Otužování a potápění na Rumchalpě voda 6st, vzduch -10st.
|
 |
Přidejte ikonu na Vaše stránky
Partneři
 Investiční a realitní společnost
 Hotel a restaurace
 Produktová fotografie, skenování, software
|
4383
