Dnes je 21. 4 2019, svátek má Alexandra.

Jiný druh znalostí Jana Merty.

Stal se doktorem filozofie v oboru experimentální psychologie. Získal velké mnoľství mezinárodních ocenění a vyznamenání za přínos k bezpečnosti hloubkového potápění i nové vynálezy pro podmořské hlubinné operace. Ve Skotsku vybudoval a vedl první nemocnici zaměřenou na postiľené potápěče z ropných nalezišť v Severním moři a Středním východě. Jeho zaměstnavatelem je Státní úřad pro energetiku, který je součástí Ministerstva pro energetiku a přírodní zdroje Kanady. dr_jan_merta.jpgJe zodpovědný za bezpečnost veškerého potápění a zařízení spojených s těžbou a vedením ropy a plynu na území Kanady. Jako "člověk, který toho nejvíce dokázal" (The most accomplished man in the world) byl v roce 1993 navrľen do Guinessovi knihy rekordů a jeho jmenování potvrdila v roce 1994 v "Book of Dedications" i Anglická biografická společnost se sídlem v Oxfordu. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Řeč je o Dr. Janu Mertovi.

Vystudoval jste neuvěřitelné množství kurzů a oborů, které se vztahuji k více než padesáti různým činnostem. Je to účelné, nebylo by lepší soustředit se na jednu věc?

Já jsem v podstatě velmi zvědavý člověk. Všechno mě zajímá a zpravidla se díky svým zájmům hodně dozvím. Z praktických důvodů jsem vždy studoval to, z čeho jsem nakonec získal nějaký uznávaný diplom. Studium je též součástí mého povolání, jako součást odborného vývoje, a tak jsem si každým rokem udělal alespoň tři kurzy. Za ta léta se toho dost nahromadilo.

Co studujete dneska?

Je to horší s časem. Moje pracovní pozice se změnila a již pět let mám, jako ministrem jmenovaný inspektor pro zdraví, bezpečnost a životní prostředí, mimo potápění zodpovědnost za veškerá nadzemní zařízení spojená s vedením ropy a plynu v Kanadě. Na starosti mám přes 700 různých druhů stanic - plynové kompresory, pumpy, měřicí stanice, ropné centrály a podobně. Každý měsíc alespoň týden jezdím po Kanadě a dělám bezpečnostní audity. To mi zabírá hodně času. Potápění, které bylo kdysi hlavní, se tak stalo trochu druhořadou záležitostí. Ale v tomhle oboru už mnoho nové práce není, protože jsem za ta předchozí léta všechno potřebné vytvořil. Zákony, technické směrnice a bezpečnostní pravidla jsou hotová a může podle nich pracovat v podstatě kdokoliv. I potápěčský průmysl vyspěl, takže situace v Kanadě je dnes velmi dobrá.

Který z vystudovaných oborů vás baví nejvíc?

Cokoliv jsem studoval, tak mě bavilo. Avšak nejvíce a nejdéle mě zajímá oblast mimosmyslového vnímání a takzvaných "okrajových jevů". Celý život jsem se soustředil na studium věcí, kterým se většinou lidi smáli, nebo je ignorovali. O takové věci se přece rozumný člověk nezajímá, není-liž pravda? Já se ovšem nepovažuji za rozumného člověka. Na to jsem příliš chytrý. Proč bych měl kupříkladu studovat chemii anebo němčinu? Jsou statisíce chemiků a miliony těch, co mluví německy. Je-li o jednoho z takovýchto odborníků více či méně, to je každému jedno. Kdežto mimosmyslové vnímání, o tom téměř nikdo nic netuší. Věděl jsem, že je to pro společnost pole neorané, a že můj zájem a studia v tomto oboru můžou být v budoucnosti daleko důležitější, než si kdo uvědomuje. Tak jsem si řekl, že se stanu znalcem v oboru, kde je expertů jako šafránu. Nelituji tohoto rozhodnutí, právě naopak. Čím jsem starší, tím více si cením těchto znalostí.
Pracoval jste po své emigraci z bývalého Československa v roce 1968 jako šéfredaktor a vydavatel. Poté jste se stal hloubkovým potápěčem.

Začal jste se potápět už v Čechách?

Ne, já jsem se v Československu nikdy nepotápěl, mě téměř nikdo nikdy neviděl ani plavat. Já jsem měl dokonce odpor k vodě. A být potápěčem, to mě ani nenapadlo. Až když jsem žil v Montrealu, tak jsem jednou na autobusové zastávce uviděl reklamní přílohu nějakého časopisu. Stálo tam: "Hledáme hloubkové potápěče s praxí pro Severní moře." Nevěděl jsem, co je hloubkový potápěč a Severní moře mi znělo exoticky. Tak jsem si řekl, že tam zavolám a zeptám se. Zeptal jsem se a osud mi to vše tak zamotal, že než jsem se nadál, stal jsem se hloubkovým potápěčem. Tenkrát bylo potápění hodně nebezpečné, protože chyběly znalosti, výcvik a pravidla. Nebyly ani žádné kurzy nebo školy. Většina hloubkových potápěčů se bála o život. Bylo proč, protože úmrtnost byla srovnatelná s válkou ve Vietnamu - z okolo 600 potápěčů, které jsem za svou kariéru potkal v Severním moři, jich stovka zahynula. Měl jsem taky namále, když jsem kvůli nehodě zůstal tři dny v potápěcím zvonu a po výstupu na hladinu jsem byl zcela paralyzovaný. Já jsem se vyléčil, ale kolega co tam byl se mnou, nepřežil. Potápění mě bavilo a hned za první rok jsem udělal nějakých 16 hloubkových ponorů do hloubek až 250 metrů, což bylo ve srovnání s průměrem 3 - 4 u jiných potápěčů opravdu hodně. A aby se mi už nikdy nestalo, že chybou někoho dalšího budu bojovat o život, rozhodl jsem se taky studovat fyziologii, technologii a všechno, co s potápěním souvisí. Abych si dokázal poradit sám. Kvůli tomuhle zájmu si mě všimly velké potápěčské firmy, které mě zaměstnaly. Jak jsem v tomhle oboru stoupal, vymýšlel jsem různá zlepšení, dekompresní tabulky a pravidla. Konstruoval jsem i úplně nové přístroje a stal se tak známým jak v Severním moři, tak jinde.

Dnes jsou začátky hloubkových potápěčů jednodušší?

Samozřejmě. Díky svému zaměstnání a vlivu jsem měl možnost založit kompletně nový druh výuky potápěčů. Protože jsem sám málem umřel, řekl jsem si, že tohle už se nikomu stát nesmí. Začal jsem se podílet na vydávání pravidel a směrnic pro potápění v Anglii a později v Kanadě. Kanaďani mi tehdy jen řekli, že už nechtějí žádné mrtvé potápěče. A že jsem za to zodpovědný. Pravidla, která jsem v Kanadě vytvořil, jsou velmi tvrdá. Říkal jsem si, že musí být tak tvrdá, aby už nemohla být tvrdší. Pak budou jednoduše tak dobrá, že už ztěží mohou být lepší. Nejdříve všichni strašně protestovali a nadávali, pak se přizpůsobili a dnes by bez jejich dodržování do vody vůbec nešli. V podstatě jsem tak vytvořil základ pro povolání, které neexistovalo. A tento kanadský model přejali téměř na celém světě a velké množství potápěčů se dnes přichází učit právě do Kanady. Za čtvrt století, co dělám hlavního inspektora pro hloubkové potápění v Kanadě, se mi nejenže nezabil, ale též ani nezranil žádný z hloubkových potápěčů.

Jak vypadá ideální kandidát na hloubkového potápěče?

No na tohle se mě ptala už spousta lidí. To je těžký. Jaký by měl být třeba ideální voják? Samozřejmě musí splňovat základní fyzické a psychologické nároky - být zdravý, mít dokončené základní vzdělání a projít kurzem. Pak už je to práce, hlavně práce s ostatními lidmi. Takže ideální kandidát je ten, který se snese s ostatními a přirozeně vzbuzuje důvěru. Někdy v praxi ti, kteří v kurzu nevypadali kdoví jak, uspějí na výbornou. A naopak.

Kolik je na světě hloubkových potápěčů?

Já bych to odhadoval tak na tři tisíce lidí.

Jak dlouhá je kariéra hloubkového potápěče?

Poměrně krátká - spodní hranice je 18 let a průměrný věk odchodu z ropných plošin do jiného oboru anebo méně náročného potápění je 29 a půl roku. Po osmadvacátým roce je už hodně obtížné získat práci. Navíc se většinou zvyšuje tlak rodiny a člověk se stává opatrnější. To všechno sehrává svou roli.

Co všechno vlastně dělá hloubkový potápěč na ropné plošině?

Všechno to, co se dělá na povrchu. Předtím, než se začne vrtat do dna, musí se místo pod vodou upravit. Na dno se nalije beton a na něj se spustí železná deska, která se k němu přišroubuje. Do desky se vyvrtá otvor, na který se postaví velká obruba, které se říká "vánoční stromek". Jsou na ní umístěná hydraulická chapadla, která můžou v případě nutnosti ucvaknout vedení a přerušit tak veškeré spojení s plošinou - to je důležité třeba v případě výbuchu. Pak se napojí hadice, vrtá se, šroubuje. To všechno dělají potápěči. Následně se začne stavět potrubí, takže potápěči sváří. To je technologicky nesmírně komplikované a drahé. Do ceny se totiž počítá veškerá podpora z vrchu, nástroje, čas. Když se plošina dostaví, tak se musí kontrolovat, rentgenovat sváry a tak podobně. Poté údržba, no je toho hodně.

Jak dlouho trvá cyklus, kdy je potápěč v saturaci pod hladinou?

Tak tohle upravují moje směrnice pro potápění - obvykle je to měsíc od zanoření po začátek dekomprese. Průměrně je rychlost dekomprese jeden metr výstupu za hodinu, tak si to spočítejte třeba z hloubky 200 metrů. Jaká je obvyklá operační hloubka pro potápěče na plošinách? To záleľí na tom, kde se těží. Já jsem se například ve Středozemním moři podílel na pracovním nasazení v rekordní hloubce skoro pěti set metrů. V Severním moři jsme pracovali v průměrných hloubkách kolem 250 metrů, v Atlantském oceánu na východě Kanady jsme dosahovali až 300 metrů, zatímco v Severním ledovém oceánu u severního pobřeží Kanady průměrně kolem šedesáti metrů.

Vyznáte se v hlubinách moří jako málokdo. Kde leží podle vás magická hranice, do které se potápěč může ponořit a pochopitelně se ve zdraví zase vrátit? A kde je hranice pro práci potápěčů?

Myslím, že hranice leží tak okolo 700 metrů. Ale tam už se v podstatě nic dělat nedá. Snad jenom dýchat. Fyziologické problémy jsou takhle hluboko v podstatě neřešitelné. Objeví se například problém s vazbou kyslíku na hemoglobin v krvi a další věci. I když technicky se do takových hloubek ponořit zas až takový problém není. Další nebezpečí vězí v tom, že někteří potápěči, kteří se dostali do extrémních hloubek - tím myslím hloubky přes 600 metrů - měli poté velmi často různé problémy s psychikou. Zaznamenali jsme i sebevraždu, která se připisovala této velké hloubce. Souhrn různých příčin a následků mě vede k závěru, že je lepší ponory nad pět set metrů moc nedělat. Nejenže to není ekonomicky výhodné, ale hlavně je to opravdu riskantní. Zkrátka myslím si, že praktická hranice pracovního potápění leží v hloubce kolem 400 metrů. Hlouběji už mají smysl jen ponory experimentální anebo vojenské, pokud je to nezbytně nutné. Budoucnost je v lepším využívání dálkově řízených podmořských technologií, které jednoho dne určitě nahradí potápěče. Toto je směr, který se snažím prosazovat. Ztracený život se totiž nedá finančně zdůvodnit a nic, co se týká průmyslu, není pod vodou tak cenné a důležité, aby se pro to vyplatilo riskovat život člověka.

Děkujeme Dr.Janu Mertovi a níže jmenovaným za souhlas s uveřejněním textu tohoto článku na našich stránkách.
Petr Král

Rozhovor s Janem Mertou vyšel v magazínu OCEÁN, vydání zima 2004 Text: Miloš Klohna, šéfredaktor magazínu OCEÁN Tomáš Sládek Foto archív Jana Merty, portrét Václav Kříž

Fotografie k článku.

Přehled článků

E-shop Internetový obchod

Fotogalerie Přehled všech fotogalerií
Sraz našeho klubu a přátel aneb pravidelná potápěčská seance 2013.
Vstup do fotogalerie
Potápění pod ledem - leden 2013.
Vstup do fotogalerie
Otužování a potápění na Rumchalpě voda 6st, vzduch -10st.
Vstup do fotogalerie

Petr Král - UW fotografie

Ankety Přehled všech anket
Jak často potápíte?
Velmi často
  3205
Týdně
  2340
Měsíčně
  2752
Pouze o dovolené
  2469
Celoročně
  1993
Nepotápím
  2115

E-mail info E-mail info
Máte zájem být od nás více informováni?

Přidejte ikonu na Vaše stránky

<a href="http://www.deaws.cz" target="_blank"><img src="http://www.deaws.cz/images/deaws_ico.gif" width="88" height="31" border="0" alt="D.E.A.W.S. Centrum" title="D.E.A.W.S. Centrum" /></a>

Partneři

Abarex
Investiční a realitní společnost

Hotel a restaurace
Ladislav Šikola
Produktová fotografie, skenování, software